Vyhledat:

NOVINKY E-MAILEM:

Detaily této služby

Pro zasmání

Dežo dostane práci u stavební firmy. Šéf mu povídá: "Natři okna!" Po pěti hodinách přijde Dežo za šéfem a ptá se : "Šéfe, aj rámy?"




Přepad tábora na Borsuči

Napsáno: 28.07.2002

Tak nabité prázdniny jsem snad ještě nikdy neměl. Počasí je opravdu skvělé, a tak každý den můžu prožívat nejrůznější dobrodružství. Jedno z nich jsem prožil minulý týden. Naplánovali jsme s kamarády přepadnutí skautského tábora, který letos je na Borsuči (blízko Údolí Černá - Bílá). Do Skautu už několik let nechodím, ale stálé rád vzpomínám na několik skvělých táborů, kterých jsem se zúčastnil. Mělo nás jet 6, ale shodou nešťastných náhod jsme nakonec zůstali dva, já a můj čtrnáctiletý kamarád Lukáš. Já jsem byl nakonec proti tomu, aby se jelo. Důvodem bylo to, že na Borsuči nikdo z nás ještě nebyl. Přesto mě Lukáš přemluvil.

Vyjeli jsme kolem páté hodiny odpolední v úterý 23.7. do Ostravice. Odtud jsme to vzali na Mazák a posléze kolem celé Šance vedlejší cestou, ale s krásnými výhledy. Větší zastávku jsme si udělali ve Starých Hamrech, kde jsme si dali večeři na zastávce. Já měl paštiku a 4 rohlíky. Celou dobu nás tam otravoval protivný kocour Arnošt. Pomalu se stmívalo, protože už bylo po osmé hodině. Rychle jsme pokračovali dál v cestě.

Před Bílou jsme potkali dva policisty se psy, naštěstí nás nezastavili, protože v baťohu jsme vezli černé kukly na hlavu, čímž by nás mohli považovat třeba za zloděje. Pak jsme jeli překrásnou cestou lemovanou potůčkem s vodopády až do Údolí Černá. Zatím se již dost hodně setmělo a my jsme ještě nenašli tábor, abychom si ho obhlídli. Začal jsem mít pochybnosti o úspěšném přepadu.

Museli jsme si najít nějaké místo k přespání. Nalezli jsme jej mezi několika smrky v lese. Uklidili jsme jehličí a vybalili věci. Přitom jsem se dost polekal, protože jsem uslyšel vytí. Vzpomněl jsem si na články o roztrhaných ovcích ve Starých Hamrech i na občas zatoulané medvědy ze Slovenska. Pak jsme se vydali dál tmavým neznámých lesem pěšky hledat tábor. Asi po kilometru jsme uslyšeli hrát kytaru a do jejího rytmu několik lidí napodobovalo vlčí vytí. To mě uklidnilo, protože s vlky bych se opravdu nechtěl setkat. Rozhodli jsme se přiblížit k táboru. Musím říct, že byl skvěle chráněn potokem, hustým křovím a samými kopřivami. Po kládě jsme se úspěšně dostali přes potok. Pak jsme se plížili lesem až na dohled tábora, kde blízko nás přešla hlídka s baterkami, ale nezaregistrovala nás. Bohužel jsme toho ve tmě moc neviděli. Vrátili jsme se na naši základnu, kde jsme se dál poradili. Nejvíce mě podivilo, že ten tábor vypadal úplně jinak, než ten na plánku od skautů. Začal jsem mít pochybnosti, jestli je to opravdu on. Přeci na Borsuči jsme nebyli, spíše v Údolí Černá. Ale o dvou táborech nám nikdo nic neřekl. Kdyby nás chytli při přepadu neznámí táborníci, tak by to bylo asi dost špatné. Povečeřeli jsme a nakonec jsme se rozhodli, že ten tábor necháme být a ráno zdejší krajinu důkladně prozkoumáme a podíváme se po táboru frýdeckých skautů.

Noc v lese pod širým nebem nebyla nejpříjemnější. Nebe bylo polojasné, tak bylo na několik kroků vidět. Lukáš usnul snad hned, ale já jsem pořád nemohl usnout. Tak jsem viděl dvě auta jedoucí po blízké cestě v noci a zajíce, který se šel na nás podívat. Příště si vezmu špunty do uší, protože některé zvuky byly opravdu nepříjemné. Nakonec jsem vůbec neusnul, celou dobu jsem hlídal, co kdyby nás chtěl někdo přepadnout, že?:-) V pět hodin jsme oba vstali, posnídali, umyli se v potoku a sbalili se. Kola jsme schovali do křoví a šli se podívat na nedaleký tábor. Podle aut a dokonce záchodů v podobě plechových kadibudek nám bylo jasné, že tady skauti nejsou. Později jsme se dozvěděli, že to byl tábor pionýrů. Několik lidí nás zaregistrovalo jak v okolí šmejdíme s dalekohledem a proto jsme raději zmizeli.

Po hodině se nám povedlo najít "náš" tábor. Hned nám bylo jasné, že je to on. Viděli jsme seník, kde jsme původně chtěli přespat. Opět jsme kola schovali do křoví a šli na obhlídku. Trochu nás udivilo to, že jsme nikoho nezahlédli a to bylo již půl osmé. Rozhodli jsme se nakonec pro přepad ve dne. Protože jsme jej ale neměli promýšlený (co vzít, co jim napsat a tak dále), dospěli jsme k závěru, že jim ukradneme jablka z kuchyně. Napsal jsem v rychlosti dopis o přepadu a Lukáš ho vyměnil za několik jablek. Pak jsme se pomalu vypařili k naším kolům. Po cestě jsem ještě uvízl jednou nohou v bažině, do háje!

Stejnou cestou jezdím nerad a proto jsme zamířili na Bílý kříž. Odtud jsme jeli přes Visalaje do Frýdku. Po cestě jsme opět zastavili u potoka, abych očistil mojí "zabažinatělou" nohu. Ještě jsme se stavili do obchodu na Zlatníku, abychom koupili něco k snídani. Domů jsme dojeli kolem poledne a na kolech jsme ujeli něco kolem 100 kilometrů.

„Kdyby se mužům dostávalo manželek, jakých si zasluhují, měli by zatraceně těžký život.“ Oscar Wilde